2002 - 2015
Návštěvnost:
2008-2015: 560172

Nové počítadlo od 28.5.2016:
počítadlo.abz.cz


Naše sdružení:
Průzkumy a akce:
Publikace:
Kamilovy další weby:
Zajímavé weby:
Spřátelené weby:


Reklama:

Zenová mysl, klíč nejen k osvícení


Kamil Pokorný © 2008


Vždy se mi líbily různé zenové povídky, byly úsměvné a sršela z nich jakási nepoznaná hlubší moudrost a poznání. Naopak mne odrazovala představa zenových klášterů, kde je snad nutné hodiny sedět nehnutě v meditaci. Neuměl jsem si to představit, stačily mi v té době některé asany, jogické pozice, ve kterých jsme se učili vnímat pocity a energie a pracovat s nimi na tantrických pátečních večerech – člověk byl rozbolavělý a to odvádělo veškerou pozornost od čehokoli jiného.

Postupně jsem si v dalších letech uvědomoval marnost, klam a iluzi okolního pozorovaného světa. Přibývaly také informace z oblasti kvantové fyziky a pohledu na „realitu světa“, připomínající spíše iluzi v podobě nějakého matrixu (svět který vnímáme jsou ve skutečnosti jen organizované shluky nábojů, ale kým?!), ve kterém lidé toužící po smyslu a naplnění nachází jen samé zklamání.

Začal jsem si uvědomovat, že klíčem ke všemu, i k probuzení z okolní iluze, je vlastní mysl každého z nás. Mysl, na níž záleží, jaký svět vnímáme, a jak jej vnímáme, jak si jej dalece připouštíme a jak jej hodnotíme. Co očekáváme a co požadujeme a co také následně sklízíme.

Mezi tím jsme se tu a tam sešli s přáteli třeba mlčky posedět do přírody, nebo nějaké jeskyně při svíčkách a vonných tyčinkách, zkoušeli jsme i nějaké meditace, zavřít oči, uvolnit tělo i mysl. Bylo to velmi příjemné, ale spíše jen relaxující, bez hlubších vhledů a pochopení. Chyběl klíč a otevření mysli.

V pravou chvíli se mi dostala do rukou další kniha zenových příběhů, která však byla naprosto odlišná a vyjimečná. Tím, že povídkám předcházelo vysvětlení zenu. Ne popis klášterů a života abstinujících mnichů, ale klíč k samé podstatě a pochopení iluze světa okolo nás.

Tehdy to zajiskřilo a mne popadl smích, možná právě takový je v zenu nazýván „Satori“ – osvícení, pochopení a tedy probuzení. A radost. Tušil jsem již dříve, že ty kláštery a meditace jsou něco navíc, jako hlavní prostředek mnohým, aby mohli „pochopit“. Ale není to nutnost, ani jediná cesta, klíčem je tu opět jen a jen mysl k onomu pochopení.


Co je to zen?

Mladý muž se zeptal zenového mistra Genšae: „Jsem začátečník a právě mě sem do kláštera přijali. Odkud najdu přístup k zenu?“ Genša řekl: „Slyšíš bublání horského potoka? Vstup do zenu tudy,“ tak zněla mistrova odpověď.

Zkušenost mistrů vypovídá, že skutečnost lze uchopit jen tehdy, když se rozum vzdá nároku na ni. Zní to paradoxně, ale zen radí: Nepokoušej se porozumět skutečnosti, zkus ji bezprostředně prožít. Život není intelektuální hádanka, kterou je třeba řešit, ale mysterium, které je třeba zažít.

Zen nevyžaduje nic neobvyklého, ani vytříbené vědění, ani přesně vymezené učení. Zen nevlastní žádné dogma. Všechna zapsaná buddhistická učenost je pro zen nakonec „jen bezcenný papír, který se hodí leda na utření zadnice.“ (Hakuin)

Lidé hledají naplnění a snaží se jej dosáhnout získáváním pomíjivých věcí a prchavých požitků, nejlépe ve spirále „víc a víc“. Naplnění ale může dosáhnout ten, kdo žije bezprostředně a spolehne se na skutečnost, tedy s myslí nezatíženou chtěním, hodnocením, shromažďováním a strachy, tedy ten, jehož mysl vnímá tyto nástrahy iluzí světa a obchází je v ničím nekažené blaženosti, protože těžiště radosti a smyslu života už v těchto věcech nevidí.

Zen se většinou praktikuje dvěma základními způsoby: meditací a komunikací mezi mistrem a žákem. Sedění v meditaci, které se v zenových klášterech používá denně (zazen), pomáhá osvobozovat mysl z otrocké závislosti na všech možných oddělených formách, vizích, věcech a představách, i kdyby byly jakkoli svaté a vznešené, a ve stavu dokonalé prázdnoty. Důležitou pomocnou roli zde hraje kóan.

Kóan je paradoxní hádanka, na níž si rozum vyláme zuby, je uveden ve zmatek. Často jsou obsahem kóanů anekdotické, legendární, biografické události, disputace a výroky velkých zenových mistrů. Taková hádanka se mistrovi zadá k vyřešení a často se stává, že až po několikaletém každodenním úsilí se mu to podaří a znamená to zároveň, že tehdy dospěje k zážitku satori, osvícení. Pomocí kóanu se krotí „tančící opice“, myšlenky, protože diskursivní myšlení je hlavní překážkou osvícení.

„Až když se myšlení užene k smrti, je člověk zralý k osvícení.“ (Dešimaru)

Satori je záblesk poznání nikdy netušené pravdy. Je dosažením schopnosti vnímání pravé zkušenosti / rozpoznávání iluze. Je to také poznání prázdnoty všeho a ve všem. „Podstatné při osvícení je to, že se Já stává ničím.“ (Baso). „Takzvané osvícení neznamená nic jiného než shodu absence Já a přirozenosti.“ (Arifuko) Přitom může člověk jen vytvářet podmínky pro možnost, že se satori „přihodí“.

Iluze světa, slov a jejich pouštění patří ke všem proměnám, růstu, vývoji, a veškerý smysl se naplňuje tím, že se něco něčím stává. Nic nezůstává stejné, všechno plyne. Jediné co je stálé, je proměna. Být znamená stávat se něčím. Život je plný dynamických sil. Jen to, co je mrtvé, je pevné, ztuhlé, nevratné, jisté. Život je vždy nejistý. Jistota a smrt jsou jedno. Nejjistější si člověk je, když leží v rakvi. Ale jak praví zen, ani smrt není konečná. Zen zdůrazňuje: „Jedno je jisté, že nic není jisté. A ani to není jisté.“

Potřeba jistoty, kterou všichni máme, je potřeba stability a rovnováhy. Život se zdá jistější, dějí – li se pouze předvídatelné věci. Vše neznámé nám nahání strach z katastrof a traumat souvisejících se změnami a narušením rovnováhy. Naše utrpení většinou vzniká z našeho odporu ke změně a růstu. Mnohé krize můžeme chápat jako transformační přehradu. Něco se chce stát, proměnit, ale my se držíme svých „jistot“ a nechceme transformaci připustit.

Svůj pocit identity s něčím často napevno spojujeme a přicházíme tak o velkou část své síly a životnosti, až nakonec zemřeme. Identifikace s věcmi způsobuje, že jsme zranitelní, protože je můžeme kdykoli ztratit. Přesto nám identifikace jako domnělá ochrana proti změně připadá atraktivní.

Pouštění je metoda, jak postupně opouštět všechny iluze. Člověk nikdy nic skutečně nevlastní. Vše co vlastníte je vypůjčené a je pouze na určitou dobu. Pokud nejsme schopni mentálně odevzdat to, co vlastníme, staneme se sami obětí – obětí svého vlastnictví. Člověk chce neustále něco mít (tvořit si iluze) – peníze, moc, předměty, sílu, vědění, dokonce i v lásce chce vlastnit objekt své lásky a tak dochází ke konfliktům. Ego chce mít věci pro sebe, aby se manifestovalo, aby se zvětšovalo a zajistilo si přežití, a jakmile něco vlastní, chce si to vlastnictví bránit. Egoista se domnívá, že všechno musí patřit jemu, ve svém nejhlubším nitru ale ví, že je to jen iluze a proto je jeho stálou průvodkyní frustrace. Egoistovi hořkne život, není schopen radostně užívat toho, co má, protože jej stále zaměstnává snaha chránit to, co má, a mít ještě více. Ale pouštění věcí a účast na kosmickém toku energie je jediným uspokojením, které v životě může být.

Pravda je taková, že všechno patří k Celku. Mít něco pro sebe znamená zahájit boj. Můžeme věci používat, ale ne vlastnit. Proto je větší štěstí v dávání a předávání jak věcí, tak energií – ty přímo ukazují podstatu všeho: Jen pokud proudí, tak je, žije, funguje. Stejné je to s láskou: zatuchlá zátoka obsahuje mrtvou vodu se zdechlinami.

„Jak se má člověk brodit přes řeku?“ ptal se žák mistra. „Tak, aby si nenamočil nohy,“ odpověděl mistr.

Přebrodit řeku tak, aby si člověk nenamočil nohy, to je způsob, jak dělat věci a přitom nebýt v jejich zajetí. Zen rozbíjí ulpívání na věcech a rovněž zabíjí naduté pohrdání světem. Zen radí: Pusť všechno, nač se upínáš. Pusť právě teď i všechno ostatní. Nemáš co ztratit kromě svých okovů a své omezenosti.

„Pouštění je srdcem zenu. Zen znamená vymaňovat se ze zajetí.“ (Dešimaru)

Slova a filozofické teorie mají se zenem společného právě tolik, co miska plná slov s miskou plnou rýže. Čtení jídelního lístku ještě nikoho nenasytilo. Kdo chce vědět jak chutná jablko, musí jej sníst. Kdo chce vědět, co je to zen, musí „praktikovat“. A kdo chce ochutnat satori, pomocí zenu je na nejbližší cestě a když zapomene že nějaká cesta je, nebo že on sám „je“, možná v tu chvíli se mu satori již dostalo.

Zenoví mistři si hrají se slovy, zatímco běžný člověk věří na slova a proto si slova hrají s ním a pojmy určují jeho prožitek i život. Zenoví mistři mluví co možná nejméně a vrhají svým žákům přímo do tváře konkrétní skutečnost. Tato skutečnost je součástí přirozeného bezeslovného světa.

„Zen nemá slov, máte – li satori, máte všechno.“ (Tai-chuej)

Každá myšlenka vytváří v tvém vědomí vlny, které rozčeřují hladinu tvého vědomí – už neodráží viděnou růži, vše je zpitvořeno. Zen nás učí přestat s tím, nechápat už všechno v pojmech a být prostě s prožitkem, „prostě“ to prožívat.

Rozum je velikou překážkou v cestě prožívání bezprostřední zkušenosti. Přesněji, naše dualistické logické myšlení a naše automatické chápání všeho v pojmech. Každý ví, že důležité prožitky lidského bytí (láska, štěstí, osvícení, narození a smrt) nemohou být chápány intelektuálně a přesto se v extrémní míře necháváme ovládat svým rozumem jako loutka loutkařem. Zen říká:

„Rozum je okradačem mrtvol. Vyhrabává staré kosti minulosti a pak je ohlodává. Zbav se sebeidentifikace se svým rozumem! Cenou za osvobození je rozum. Usekni si hlavu!“ (Rúmí)

Adam s Evou snad tedy byli vyhnáni z ráje (z úrovně satori?), protože jedli ovoce ze stromu poznání, stali se tak lidmi rozumu a ztratili své vědomí, intelekt totiž znamená spánek a ničemnost. Práce zenu spočívá v tom, aby se člověk zbavil intelektu a získal vědomí zpět. Jsi živý do té míry, jak živé je tvé vědomí. Skoro všichni lidé jsou potácející se bioroboti. Čím jsi bdělejší (pohled za iluze), tím jsi živější. Život je cílem a bdělé vědomí je způsob, jak života dosáhnout.

„Vzdej se vlastnění věcí a potřeby být někým podle určité představy. Přestaň existovat.“ (Rúmí)

„Osvoboďte se od všeho, nejvíce od vás samých.“ (Chuang-po)

Zen nestrpí abychom se opírali o nějaké duchovní autority. „Setkáš – li se s Buddhou, usmrť Buddhu a jdi dál…“ neboli nedopusť, aby něco, byť by to bylo jakkoli moudré, vznešené, nebo podivuhodné, vstoupilo mezi tebe a přímý prožitek skutečnosti. Nesmíme si připustit žádnou představu vztahující se k absolutnu, ať by byla jakákoli. Musíš usmrtit Buddhu, protože máš získat vlastní buddhovství! Usmrtit Buddhu znamená přesáhnout všechna jména, formy a ideje, zemřít Velkou smrtí, zemřít pro svět všeho relativního a pomíjivého. Usmrtíš – li všechny, můžeš dosáhnout pravého satori.

„Zemři, dokud žiješ, a buď dokonale mrtev! Pak čiň cokoli chceš, všechno je dobře.“ (Bunan)

Činnost ducha je přání, zbav se tedy veškerého přání, i přání dosáhnout satori. Pak se toho zbavování zbav.

„Vzdej se vší námahy, všeho svého usilování, odhoď, čeho si ceníš, zapomeň, pouze pak budeš zcela svobodný. Na nic se nevaž, ani na prázdno. Svoboda je koncept. Osvícení je koncept. Upusť od všech konceptů. Nikdo není vázán. Nikdo není stvořen. Každý stav je ve stavu vznikání a je svobodný. Musíš být, čím už jsi. Kde je jméno a forma, je ještě i sen. Kde je jméno a forma, vládne podvod, nikoli skutečnost. Odhoď vše, co má jméno a formu! A pak se vzdej ideje vzdávání! Zahoď vše, pak zahoď i zahazování!“ (Púndža)

„Mysl probuzeného je jako zrcadlo. Nehledá věci a nevyhýbá se jim. Co k němu dospěje, to reflektuje a nic u sebe nedrží. To mu dává schopnost nad vším zvítězit a sám nikdy nebýt zraněn, jedná bez namáhání.“ (Čuang-c)

Logika je u zenu mnohdy paradoxní: „Jsem v prudkém dešti a přece se nezmáčím“. Tam, kde má logika svoji praktickou hodnotu, máme ji používat, kde však logika selhává nebo překračuje své hranice, je třeba se jí postavit. Každý logický systém je svévolný.

Jádro buddhistického učení říká: Všechno v tomto světě proměn a zmítání v koloběhu jednotlivých znovuzrození je otráveno strádáním (dukha). Opakem „dukha“ je „sukha“, což znamená příjemné, sladké…

Strádání vzniká z žádostivosti (tršná). Uchovávání žádostivosti je uchováváním strádání. Strádání přestává, přestaneme – li ulpívat, dokážeme – li pustit.

Prázdno je obsahem učení zenu. Jen v prázdném, otevřeném a nepředpojatém postoji mysli, když individuální Já samo sebe plně vyprázdnilo, se může vyjádřit skutečná skutečnost.

„Dosažení buddhovství vlastně znamená vyprázdnění, odhození všeho, smytí z rukou a vytvoření nekonečného prostoru svobody sobě samému.“ (Šosan Suzuki)

Prázdno je stav mysli, neulpívající na žádné věci. Školení v zenu je zaměřeno na stav vědomí, který se dostaví tehdy, vyprázdní – li individuální Já plně samo sebe a stane se jedno s nekonečnou skutečností všech věcí. Cílem zenu je stát se jedno, stát se předmětem svého poznání. Nezůstane pak ani stopy po Já jako subjektu poznání, jen vědomí, čistá kvalita vědomí, která sama sebe osvěcuje.

Hledání je tu opět paradoxní: Poklad je doma, ale máš – li jej nalézt, musíš odjet do ciziny. Hledání znemožňuje vnímání hledaného. „Musíš hledat a přitom nehledat“ (Fo-jen) „Aniž bychom zvedli nohu, už jsme došli. Jazyk se nepohnul, ale vyučování je skončeno.“ (Mumon) „Není nic, čeho by se mělo dosáhnout. Není nic, co by se mělo stát. Nehledat pravdu, neutíkat před iluzí.“ (Dešimaru) „Nehledej, neutíkej, neulpívej. Usilujeme – li o něco, ztrácí naše mysl svou čistotu.“ (Sawaki) „Nech se unášet.“ (Oboko)


A nyní několik zenových příběhů:

Putovali spolu dva zenoví mniši Tansan a Ekido a dospěli k brodu. Na břehu stála překrásná mladá dívka v hedvábném kimonu. Očividně měla strach přejít přes řeku, protože ji vzedmuly silné deště. Ekido se rychle podíval jinam. Naproti tomu Tansen nezaváhal a beze slova vzal dívku do náruče a přenesl ji přes řeku. Na druhém břehu ji opatrně postavil a oba mniši pokračovali mlčky v cestě. Uběhla čtvrthodina, půlhodina, hodina. Tu Ekido vyhrkl: „Co to do tebe vjelo, Tansane! Porušil jsi několik mnišských pravidel naráz. Jak sis té hezké dívky mohl vůbec všimnout, natožpak se jí dotknout a přenést ji přes řeku?“ Tansan klidně opáčil: „Já jsem ji nechal u řeky. Ty ji ještě neseš?“

„Jeden starší mnich přišel k zenovému mistrovi a řekl: „Za svůj život jsem vyhledal množství duchovních učitelů a postupně jsem se vzdával mnoha potěšení, jen abych bojoval se svými žádostmi. Dlouhý čas jsem se postil, po léta jsem se pohyboval v celibátu a pravidelně jsem se trýznil. Dělal jsem všechno, co se ode mne požadovalo, a skutečně jsem strádal, ale osvícení se mi nedostalo. Všeho jsem se vzdal, upustil jsem od vší žádosti, vší radosti, všeho snažení. Co mám teď ještě učinit?“ Mistr odpověděl: „Vzdej se i toho strádání!“

Starý zenový mistr chodil s oblibou v doprovodu mladého mnicha na návštěvy do vesnice. Jednoho dne spolu vešli do domu velice majetného muže, který je slavnostně pohostil. Po jídle mistr řekl: „Dobře jsi nás pohostil, kéž se tvé bohatství rozmnoží tisíceronásobně.“ Nazítří spolu navštívíli chudobnou chýši staré ženy, která neměla nic jiného, než starou nemocnou krávu. Žena jim předložila prosté jídlo z mléka a rýže. Když pojedli, mistr řekl: „Dobře jsi nás pohostila, ale zítra tvoje kráva umře.“ Po cestě domů mnich ustavičně přemítal: Jak jen mohl mistr majetného muže požehnat ještě větším bohatstvím a starou ženu znepokojit oznámením, že ztratí svůj jediný majetek? Mistr zpozoroval, že jeho žák je zmaten a vysvětloval mu: „Ten muž velmi touží po ještě větším majetku; dal jsem mu své požehnání a doufám, že se brzy svých pokladů nabaží a obrátí se k podstatným věcem. Stará žena je už téměř osvobozena od světských vazeb, ale její duch se jen zpoloviny zaměstnává podstatnými věcmi, po zbytek času myslí na svou krávu. Doufám, že kráva brzy umře, a žena pak brzy dosáhne plného vysvobození.“

Jeden súfí se zeptal zenového mistra: „Jsem vnitřně tak svobodný a tak od všeho oproštěn, že už ani nemyslím na sebe, nýbrž jen na druhé.“ Zenový mistr opáčil: „Já jsem vnitřně tak svobodný a tak ode všeho oproštěn, že se na sebe mohu dívat, jako bych byl někdo jiný, a proto mohu myslet i na sebe.“

Jeden mnich se zeptal zenového mistra Džošú: „Deset tisíc věcí se vrací do Jednoho. Kam se vrací to Jedno?“ Džošú odpověděl: „Když jsem byl v T´-jing-čou, ušil jsem si oděv, který vážil sedm liber.“

Jeden vesničan rozčíleně přispěchal k zenovému mistrovi do kláštera: „Mistře, mistře! Máme veliký strach, že v našem domě žije duch. Prosím tě, pověz mi, co mám dělat?“ Mistr klidně odpověděl: „Prostři ještě jeden příbor!“

„Setkal jsem se v Himálajích se svatým mužem, který dokáže vidět do budoucnosti a cvičí své žáky, aby to také uměli,“ vypravoval se zaujetím jeden mladý muž. „To umí každý,“ řekl zenový mistr znuděně, „moje cesta je daleko těžší.“ „A jaká je?“ dotazoval se zvědavě mladý muž. Mistr řekl: „Přivádím lidi k tomu, aby viděli přítomnost.“

Žák se vrací z putování, na němž měl satori. S úctou se blíží k mistrovi, který ho mlčky očekává, a poklekne před ním. V okamžiku, kdy už už pozvedá hlavu a chce začít mluvit, sesype se na něho třicet tvrdých ran holí. „Ale mistře,“ ptá se žák užasle, „proč to? Neřekl jsem přece ještě ani slovíčko.“ Mistr odvětí: „kdybys také řekl pouhé slovíčko, bylo by už pozdě.“

Zenový mistr právě se dvěma žáky pil čaj, když tu náhle hodil svůj vějíř jednomu z nich pod nohy a řekl: „Co je to?“ Žák vějíř otevřel a mávnul s ním. „To není špatné,“ tak zněl mistrův komentář. „A teď jsi na řadě ty,“ zvolal a dal vějíř druhému žákovi, který ho okamžitě složil a podrbal se s ním na krku. Když s tím byl hotov, vějíř zase rozevřel, položil na něj kus koláče a nabídl ho mistrovi. Ten si s úsměvem koláč vzal.

Zenový mistr Nan´in přijal návštěvníka, který žádal o vyučování zenu. Nan´in mu nejprve nabídl šálek čaje. Požádal návštěvníka, aby si sedl k němu, postavil před něho misku a začal mu nalévat čaj. Ale když byla miska plná, lil Nan´in s naprostým klidem dál, takže miska přetekla. Návštěvník volal: „Dost! Co to děláte, miska už je přece plná, nic se už do ní nevejde.“ Nan´in se usmál: „Tak jako ta miska jsi plný svých vlastních názorů a představ. Jak tě mám vyučovat zenu, dokud nevyprázdníš svou misku?“

Jeden laický žák přišel celý rozzářený ke svému zenovému mistrovi: „Právě mě povýšili!“ Mistr opáčil: „To je mi líto; ale budeme – li svorni, všechno nějak vydržíme.“ Za dva dny tentýž muž přichází opět: „Firma zkrachovala, propustili mě.“ A mistr povídá: „To je dobrá zpráva. Pojďme si vypít skleničku saké, teď se možná stane něco velmi pěkného.“

Když šel Banzan přes tržiště, slyšel, jak se baví řezník se zákazníkem. „Dej mi nejlepší kus masa, jaký máš,“ žádal zákazník. „Každý kus v mém krámu je nejlepší,“ odvětil řezník, „nenajdeš tu jediný kousek masa, který není nejlepší.“ Při těchto slovech se Bazanovi dostalo satori.


Pokud jste dočetli až sem, je to dobré. Ale začněte znova!
Pokud jste pochopili alespoň v náznacích, zvu vás na nejlepší čaj v čajovně.
Pokud jste pochopili klíč, nechám to celé na vás…

Bylo mi potěšením, naznačit směr… Zbytek je na vás :) Kamil


ZPĚT o stránku

Pokud víte o starém sklepu, krytu, paranormálních jevech, silových místech, >>> kontaktujte nás...
Pokud chcete změřit škodlivé geopatogenní a psychosomatické zóny, elektrosmog přesnými přístroji do 18 GHz, nebo termokamerou zjistit tepelné úniky z neznámých prostor, nabízím Vám osobní služby >>> www.elektrosmog-zony.cz
Pokud se více zajímáte o staré chodby, navštivte náš odbornější web: www.starechodby.cz
Badatelská společnost Agartha

webmaster, texty a foto: Kamil Pokorný
© 2002 - 2017

Již přes 15 let bádání, lezení, focení, psaní a programování pro vás :-)