AGARTHA

Text a foto: Kamil Pokorný © 3/2008

------------------------------------------------------------------------

I pro skalní nadšence všelikého podzemí jsou mnohé brněnské lokality
naprosté tabu. Není jednoduché zjistit, kde se přesně podzemní prostory
a zejména úkryty nacházely, natož se tam dostat. Původní vchody jsou
dávno zasypány a o tom, že se tu někde něco nacházelo, ví s nepřesností
už jen hrstka velmi starých lidí. Mezi takové lokality patří Bílá hora v
Brně. 

------------------------------------------------------------------------


Tento vstup buldozer zahrnul koncem března 2008

Dá mnohdy nepředstavitelně veliké úsilí, objevit to, o čem pamětníci
hovoří. Další potíž je, aby vás do zjištěných prostor na soukromém
pozemku pustili. Když už vás majitel pustí, tak pod slibem, že to
zůstane jen a jen u vás a nikdo další se o tom nedozví, protože on není
zvědavý na hordy zájemců. Tak to bylo i v případě rozsáhlého
pískovcového labyrintu pod Bílou horou.

Majitel šel zavřít psy a nás s kamarádem zavedl k nízkému vstupu.
Sestoupili jsme několika schody po položených cihlách téměř pod úroveň
vstupu. Pískovcová chodba byla pod schody kdysi obílena vápnem. Vpravo
směrem k ulici vedla do nevelikých prostor a bez pokračování. Vrátili
jsme se několik metrů ke vstupu a pokračovali dále chodbou vlevo.

Velmi mne překvapil rozsah tohoto labyrintu, i jeho umístění. Délku
labyrintu lze odhadnout na minimálně 80 metrů. Překvapil mne i nezvyklý
profil chodeb vytěžených bezesporu ručně, v hrubém pískovci. Prostory se
za války hloubily ručně a narychlo. Bylo potřeba vybudovat úkryty pro
širokou rodinu a přátele, sousedy, a tak během snad jen několika víkendů
za pomoci a střídání se všech, vznikl takový labyrint.

Profil chodeb je nižší, aby se ušetřila namáhavá práce při těžení, a tak
nezbývá, než jít v úzkých prostorách většinou v uctivém předklonu, což
po půl hodině způsobí, že je vám v těchto těsnějších prostorách značně
horko. Kličkujete různě se stáčející hlavní chodbou, z níž se větví jako
chapadla medůzy postranní chodbičky a slepé výklenky, mnohdy s
vyhloubenými sedátky - původní prostory, kam by se schovali lidé, snad
před nálety. Hlavní chodba překvapivě klesá a stoupá, je nepravidelná a
to vše byl nejspíše záměr. Kolik lidí se sem mělo vejít v případě
ohrožení? Vydržel by tento pískovec hrubého zrna nějaký nálet, tlakovou
vlnu?

Procházíme dále po občasném vydýchání, opatrně a s úctou. Snad projdu,
snad ještě klenba vydrží. Není ani kruhová, je plochá, ale snad ještě
chvíli vydrží a nesesype se. Hrubý písek by se hrabal dobře i rukama,
kdyby se to zavalilo. Ve stěnách jsou často vidět silné svislé rýhy –
snad tu byly původně nějaké trámy jako dřevěná výztuž, po té však není
ani památky, nikde ani jediný trám nebo prkno. Zkusili jsme do stěny
rýpnout rukou – do stěn můžete malovat. Jenže kolik písku by musel
člověk prohrabat k povrchu? Nad námi je minimálně tři až pět metrů
takovéto masy písku. Východů je tu vidět několik po celé délce
labyrintu, ovšem zavalených. Zbyl jediný. Tedy v době, kdy jsme se tam
ještě dostali.

Přicházím ke křižovatce, dám se pravou chodbou a ta mne spirálovitě
vyvede vzhůru nad onu křižovatku, na konci je vyhloubené sedátko. Vzduch
je tu všude dobrý. Klesám spirálou zpět a volím druhou variantu, po
několika klikatých zatáčkách se nejspíše vracím na místo samé. Po dalším
projití zjišťuji, že tu navazují na sebe tři okruhy chodeb a skoro
začínám váhat, kterou že jsme sem přišli. Zajímavé pocity umocňuje
naprosto tlumené hrobové ticho. Po dřívějších zkušenostech se však
rozliší ta správná chodbička a vracím se celou spletí několik dlouhých
minut, spíše desítek minut zpět k východu. A pak ještě zpět kvůli
focení, a znovu nazpět. Poletovat sníženými chodbami s batohem, světly a
foťákem je náročné, ale za ty jedinečné a vzácné záběry to stojí.

Uplynulo několik let, kdy jsem s kamarádem slib majiteli pozemku
neporušil a nikomu jsme o labyrintu pod Bílou horou neřekli. Když jsem
letos na jaře šel víceméně náhodně kolem, zjistil jsem, že vstup do
krytu, původně za dřevěným plotem s hlídacími psy, se nyní nachází již
mimo plot, byl jsem překvapen. A ještě více tím, že kus svahu, kde se
labyrint nacházel, byl odebrán buldozerem. Protože původní oplocení
pozemku bylo posunuto, byl volný vstup ke vchodu krytu. Vchod se tu
ještě nacházel, ale cítil jsem, že to byl snad dárek shůry, abych se
ještě naposledy do labyrintu mohl podívat, protože to vypadalo, že po
víkendu se akorát pustí buldozer do místa, kde je vstup. Neváhal jsem a
začal domlouvat blízké nadšence, aby se tam se mnou ještě podívali.
Zvládli jsme to jen jednou, a také trochu znova nafotit. Za několik
dalších dní, když jsem se šel podívat jak stavební práce pokračují,
vchod do chodeb byl již zasypán…

Několik vzácných záběrů:

------------------------------------------------------------------------


Chodby úkrytu byly úzké "na projití"


Místy se chodby větví


Tu a tam jsou boční místnosti


Kačka usazuje foťák na výklenek


Členitá spojovací prostora s odbočkami


Zajímavé jsou různé profily


Jirka ve vedlejší místnosti


Já za stěnami v třetí místnosti


Vrstvy písků jsou fotogenické


Jakési police v této chodbě nás velmi překvapily


Jirka s Kačkou relaxují po svém / Kdosi kdysi chtěl asi omezit vstup dál


Jsou tu kouzelné záběry i bez násvitů...


Věčná škoda, že lepší záběry s násvity a stativem se tu již nepořídí...

------------------------------------------------------------------------

Publikováno také v měsíčníku Newexpress, 4/2008.
Prosíme pamětníky, kteří se pamatují na různé kryty, budované v místech
původních písečňáků, i jinde, aby nám pomohli a poskytli informace...