AGARTHA

"Hrad Žumberk stojí na opyši vysokého ostrohu, jehož stráně na západ velmi příkře, na východ však mnohem povolněji spadají; hned za ním jest dvůr, potom kostel a konečně městečko, hlavní svou částí výšinu, ale ostatně i část stráně a údolí zaujímajíc. Cestou vozovou do kopce stoupajíce, dojdeme brzo kostela, jenž za dob nedávno minulých nadobro přestaven a změněn byl... Vedle kostela v čele proti dvoru bývala studeň 8 sáhů hluboká, Dvůr stojí na tom místě, kde stával již od založení hradu. Dříve měl 6 rozdílných stavení, ale po posledním ohni východní tři stavby zbořeny a na místě jich jedno dlouhé stavení postaveno. Za dob středověkých zajisté dvůr ten s kostelem a prázdnou prostorou východně od hradu ležící dřevěnými ploty byl hrazen, neb jinak by se byl přístup ke hradu velice usnadnil; bylť tedy slabým sice, ale dosti rozsáhlým předhradím, obsahuje vedlé stavení hospodářských také domy čelední, byt úředníkův a j. v.

Hrad mající podobu pětihranu ostřinou k jihu obráceného, oddělen jest od ostatního ostrohu na třech stranách hlubokým a širokým příkopem, totiž na severní, východní a jihovýchodní straně; na této poslední jest val, jenž se potom v dotčenou již prázdnou prostoru rozšiřuje. Ve příkopě viděti jest ještě sklep starý, kterého se však již neužívá. Venkovská ohrada hradu stála ve příkopě samém, takže se z něho kolmé zdi do výšky kolika sáhův nesly, ale jen na dvou místech tak se zdi spatřují, poněvadž veliká jich část se zřítila a do příkopu sesula.

Tolik alespoň úryvky z díla Augusta Sedláčka. Od r. 1926 do r. 1948 o hrad pečoval Klub českých turistů, jenž také provedl nezbytné zajišťovací práce, dnes se o něj stará úřad městyse Žumberk.

A co o Žumberku říkají jiné zdroje?

„Ve zříceninách starého hradu na jižním okraji je ukryt poklad hlídaný prý samotným ďáblem v podobě černého psa s ohnivýma očima. K pokladu je možné se dostat jen na Svatojánskou noc, kdy je vidět v hradním sklepení jasnou záři, vycházející z hromady dukátů. Vypráví se též, že poblíž zřícenin starého hradu stávala kaple. Na tomto místě má býti v podzemních chodbách taktéž ukryt poklad hlídaný…“

Poloha zůstavšího, námi navštíveného sklepa či lednice, však neodpovídá zrovna ideálně popisu jižní polohy v pověsti. Muselo by se nejspíše jednat o jiný sklep, přímo pod původním palácem starého hradu – i to je možné.

Jaké tajemství však skrývá hluboké podzemí chladné lednice? Nedávno (léto 2009) zde byl prvně kolega Jirka, neměl však s sebou řádnou baterku a navíc při sestoupení ke vstupní chodbě sklepa, vedoucí ke schodům dolů do lednice, jej začalo mrazit a měl velmi zvláštní pocity, jakoby mu něco říkalo, aby nevstupoval. Počkal tedy, až si nás tam s Kájou doveze a podzemí prozkoumáme společně.

Docela jsem byl nedočkavý, protože Jirkova fotografie vstupní chodby z mobilu vypadala velmi slibně. Sice jsem již zvyklý neočekávat, abych nebyl zklamán, protože málokdy v českých poměrech existovala z hradu delší chodba, ale na druhou stranu jsem tušil, že tato vstupní chodba ještě po pár metrech neskončí.

Když jsme zaparkovali a mezi dalšími objekty od náměstí prokličkovali ke zřícenině hradu, v trávníku u staré hradby se na nás usmíval kamenem lemovaný sestup schody do klenuté chodby, jako v pohádce. Vstup kamenem zděné i zaklenuté chodby byl opatřen novodobější mříží, která byla pootevřena, ani jsme si nevšimli navařená oka pro visací zámek – nebyla tu. Přesto jsme se u mříže pozastavili, já abych vylovil světlo a foťák a Jirka s evidentní pokorou, zda nás to, co jej tu minule mrazilo, nechá dnes laskavě vstoupit. I já jsem se chvíli ztišil v mysli a v duchu požádal o umožnění našeho vstupu. Poté jsem ještě trochu „začaroval“ – zvýšil naše vibrace, protože nižší entity a astrálové jak známo vibrují na nižších vibracích, takže je důležité s nimi nerezonovat. Pak ještě jsem cítil vhodné nechat posílit naše ochranné aurické obaly a učinit je nepropustné jako štít, který vše nežádoucí odrazí. To už ale Karel netrpělivě sestupoval po schodech k nám a hrnul se do chodby, jako kdyby měl baterku. Jenomže ji neměl, jako obvykle ji zapomněl doma (možná více spoléhal na naše světla), a tak nechal vstoupit skrze mříž mne s Jiřím.

S každým krokem jsme se ještě nerozkoukaní nořili do temna plni očekávání, kam až chodba vede. Cítili jsme stále větší chlad, jako by odněkud táhlo. To by bylo velmi dobré znamení, že prostory někam pokračují, nebo jsou alespoň větrány, což je pro jejich existenci nezbytné. Tento chlad však neměl co dělat s tím, když nastane duchařské „mražení“ v zádech. To jsme necítili nikdo. Karel ostatně za svůj život nikdy a nikde, ale ani Jiří, který je naopak citlivý velmi a minule jej toto mražení potkalo už u samého vstupu. Nějaké myšlenky na duchy ale převyšovala zvědavost a napětí, kam nás chodba zavede. Postupovali jsme v předklonu pod sníženou klenbou několik metrů, když kužel světla prozradil, že se před námi nachází klesající schodiště tesané do skalního masivu!

Už to samotné pro nás bylo překvapení, protože schodů bylo poměrně hodně a šikmá štola značně klesala. Vnímali jsme rozšířenou prostoru i kolem nás a tak jsme si posvítili vpravo, kde zděnou stěnu chodby vystřídala skála, vylámaná více do strany. Posvítili jsme vlevo a spatřili menší boční prostoru lámanou ve skále a dokonce s klenutím. Dále však prostora nepokračovala a tak jsem opět zasvítil dolů na schodiště. Jiří odběhl do auta až na náměstí pro svoji baterku a Kája zatím velmi opatrně našlapoval podle svitu baterky mé. Když jsme opatrně sestupovali, přidal se už i Jiří se svojí baterkou, protože jsem zdržoval dalším focením a daleko jsme se zatím neposunuli.

Sestoupili jsme do širší prostory vylámané v kameni a já se rozhlížel a zrovna pořizoval záběry. Asi jsem byl zabraný to správné kompozice záběrů od schodů a nestihl si všimnout dříve než Kája, že pod schody hned vlevo se nachází nějaký otvor – vstup do úzké štoly. Nafotil jsem i tento vstup a sestoupil opatrně po kluzkých kamenech v podřepu do otvoru nízké štoly. V jedné ruce baterku, v druhé zrcadlovku a neumazat si tričko o mokré, ne zrovna sterilní stěny štoly. Profil štoly však byl takový, že mi nedovolil v onom podřepu se dostat dál. Natáhl ruku s foťákem dál do štoly, aby alespoň záběr s bleskem mohl odhalit další metry pokračující prostory a pak jsem se opatrně otáčel, abych zase ze štoly vystupil a nebouchl se, ani zbytečně neumazal.

Záběry dále do štoly však jen prozradily její pokračování. Lepší, než kdyby už tam byla čelba a konec, ale tajemství zůstalo. Usoudili jsme po letitých zkušenostech, že se nejspíše jedná od odvodňovací štolu této podzemní lednice a otázkou zůstalo, kam až tento odtok vede.

Pravdou je, že pokud člověk proleze, může tudy i uniknout. Není však dle dispozice této lednice pravděpodobné, že by se o únikovou štolu jednalo. Na to je lednice umístěna až moc mimo původní palác hradu – to je až podivné. Otázek tu zůstává nedořešených více a stálo by za to, přijet sem znova a nasadit si overal a vše potřebné a do štoly se ponořit.

Několik záběrů: (musím předělat, moje 500pix vše zmenšil na 400!)

Jako první nás přivítala tato cedule o Žumberku