Vyprávění o figurkách,
lidech a lidičkách z města Brna
Napsal a vzpomíná Luboš Staněk (1996)
Za dob mého mládí v třicátých letech dvacátého století bylo překrásným městem, opravdovou metropolí země moravskoslezské.
Tepnami Brna byla především ulice Česká, která ústila na rozlehlé, čisté a vždy pečlivě uklizené náměstí Svobody, které navazovalo na Masarykovu ulici, končící u brněnského hlavního nádraží. Tato hlavní tepna byla obklopena malými, avšak zajímavými ulicemi a uličkami. Vzpomínám si na krásné a idylické procházky ulicemi Brna, kdy se v záři jarního slunce a čistého vzduchu všechno třpytilo.
Brno bylo také jako jedno z mála měst obdařeno překrásným okolím a svěží, čistou přírodou. Ve středu města se nacházely rozsáhlé parky, sloužící k dennímu osvěžení brňanů. V parcích na Kolišti a v lužánkách byly umístěny lázeňské pavilony,kde k potěšení návštěvníků hrály orchestry a vojenské kapely.
Avšak kolorit Brna tvořilo ještě něco jiného. Byly to brněnské figurky, lidé a lidičky, kteří se téměř stále po brněnských uličkách pohybovaly. A o těchto Vám chci vyprávět. Svoje vyprávění začínám těmi nejubožejšími a to byli brněnští prosťáčci, lidé chudí, často mentálně postižení, avšak hodní a bezelstní.
Prosťáčci
"Flinta"
Jeho pravé jméno nikdo neznal. Tento sporý mužíček měl svoji štaci na brněnském Zelném rynku (Zelný trh). Zde posluhoval trhovcům, uklízel a zametal. Jeho doménou však byly předvánoční dny, kdy se prodávaly vánoční stromky. Tehdy mu brněnští cánci (také vejtahové nebo šuplata, kteří se stále vytahovali a do všeho camrali), dali dřevěnou vyřezávanou pušku, Flinta si ji hodil přes rameno, procházel se mezi stromky a s blaženým úsměvem ve tváři dělal hajného. Odtud vznikla přezdívka "Flinta".
Samozřejmě, že byl terčem většinou až zlých legrácek cánků a trhovců. Jednou mu dali šňupat mletou a pálivou papriku, Flinta kýchal, měl obličej celý červený, ale liboval si, jak je to fajn.
"Otto - Miši"
Vyznačoval se velkou pobožností a jeho místem byly proto brněnské kostely, kde klečel a vroucně se modlil. Byli to opět brněnští cánkové, kteří někde od lavic kostela na něj zasyčeli: Oto - Miši. Tím ho vytrhli z modlitby a Otto jim začal potichu, ale vydatně nadávat. Poté upadl znovu do vytržení a pokračoval v modlitbách. Jestli modlitby znal nikdo nevěděl, stejně jako nikdo neznal jeho pravé jméno.
"Ervín Petrolín"
Ervín Petrolín, vlastním jménem Evžen Freiwillig se narodil na Oltecu (Starém Brně) jako normální zdravé dítě. V osmi letech onemocněl spálou, která byla tehdy velmi obávanou a nebezpečnou chorobou. Evžen tuto chorobu přežil, avšak následkem špatného nebo téměř žádného léčení zůstal mentálně zaostalým. Mohl mluvit, pohybovat se, chodit, ale na všem jednání byla patrna psychická porucha. V tehdejším brněnském hantecu (hantýrce) se pravilo, že komu to špatně myslí, má v hlavě místo mozku petrolín. Proto Evženovi dali přezdívku "Petrolín", pod kterou se stal známým po celém Brně a jeho předměstích.
Ervín byl vyčouhlé a hubené postavy, pobledlý a velmi špatně se pro předčasnou ztrátu chrupu vyjadřoval. Kulhal citelně na levou nohu, následkem úrazu, který utrpěl, když mu nesvědomitý vrchní dal před kavárnou Opera brka (nastavil mu nohu). Ervín o ni zakopl a při pádu si vlastní nohu zlomil. Následkem špatného léčení nebo spíše neléčení zůstala noha závadná. Ale Ervín si z toho nic nedělal a vesele kulhal po Brně, šťastně se usmívaje.
Jeho štace byla v zimě na stanovišti Taxi služby, tehdy na náměstí Svobody, kde posluhoval taxikářům. Když byl sníh, tak stavěl sněhuláky a měl z toho velkou radost, když se mu to povedlo.
Celý rok však donášel svačinky z blízkých obchůdků slečnám z pedikůry, která byla tehdy umístěna v nejvyšším poschodí Baťova paláce (dnešní Centrum). Ervín tyto pochůzky dělal bezplatně a jeho největší odměnou bylo, když ho některá z krásných slečen pohladila po tváři. To Ervín zářil a myslím, že to byly jediné šťastné chvíle v jeho životě. Že tyto slečny byly krásné, o tom jsem se já přesvědčil, do mnohé z nich jsem byl jako kluk a později mladík zamilován.
Po válce mu brněnští cánkové dali na rukáv smuteční pásku a ptali se ho, proč ji nosí. Ervín bezelstně odpovídal: "Ale pan Hitler umřel". Této odpovědi ho samozřejmě naučili sami cánkové.
Kuriózní figurky
Nejslavnější a nejpopulárnější z brněnských figurek byl mužíček zvaný
"Bezruký Frantík". Vlastním jménem se jmenoval František Filip, byl drobné malé postavy, vždy pečlivě oholen, učesán a dokonale oblečen. Tento člověk měl jediný, avšak strašný tělesný defekt - od narození mu chyběly obě ruce, takže rukávy jeho přepychových kabátů byly prázdné.
Tento defekt však Frantíkovu houževnatou povahu vůbec nezlomil. Místo rukou se naučil používat nohy, kterými umě ovládal všechny nejpotřebnější životní úkony. Vykonával je tak, že na jedné noze stál, druhou měl oblečenou v návleku (rukavici) a tou naprosto normálně obracel listy v knihách, držel noviny a psal. Některé úkony musel provádět v sedě, jako například psaní na stroji.
"Čurina" - pod touto přezdívkou byl známý muž, který toto slovo stále používal. Byl představitelem tehdejších brněnských pouličních prodavačů, jejich jediným zařízením byl miniaturní stolek, na kterém leželo nabízené zboží. Hlasem byl představitelem typické brněnské plotny, když třeba řekl: "To je šéfe čurina nebo du tam z čuriny." V brněnském hantecu slovo čurina znamenalo legraci nebo srandu, zatímco v Čechách bylo toto slovo označením pro ženské přirození.
Čurina byl statný, hezký, černovlasý muž, který se vždy vybraně oblékal. Byl hladce oholen a černé vlasy, česané po brněnsku na Emana nebo na patku (účes s cestičkou) měl namazány hustě lesklou brilantinou (pomádou na vlasy). Vždy, kdy mne potkal, začal: "Tak kde bócháš, šéfe, já su teď vobchodní reprezentant". Na prodejním stolku, který byl zpravidla umístěn na plácku "U medvídka" (začátek České ulice) prodával tři artikle, jak říkával: "a to zázračné mýdlo na čištění skvrn jeden týden, druhý týden zázračné mýdlo na holení a třetí týden zvětšovací skla.
Já jako patnáctileté klučisko, jsem rád córal po štatlu (městě) a u takovýchto stánků jsem vydržel okónět třeba hodinu. A tak jsem vypozoroval obchodní triky, kterými se tento obchod řídil. Čurina vychvaloval prodávané zázračné mýdlo na čištění skvrn a v závěru požádal někoho z obecenstva, kdo má na oděvu skvrnu, že mu ji vyčistí. Přihlásil se chlápek v pracovním úboru a zahlásil, že má na manžetě kalhoty flek od motórky. Nato Čurina vzal zázračné mýdlo, namočil je a flek ihned bezvadně odstranil. Samozřejmě, že to bylo po brněnsku řečeno šmé na faterland (podvod na lidi). Ostatní zboží bylo bezcenné a nic nevyčistilo, ale lidi to kupovali. Jindy prodával Čurina mýdlo na holení, svůj výklad prezentoval asi takto:"Páni, to mýdlo má dobró pěnu, vy nemusíte ráno křičet na staró "zavři dveři, táhne cuk a mýdlo mě schne na ksichtě". Po tomto vychvalování vystoupil z obecenstva muž, ihned si koupil 2 kusy tohoto mýdla a zmizel. Já byl takový zvědavý kluk a tak jsem ho sledoval kam jde. Zašel za roh plácku U medvídka, zapálil si ciftlu a až přišli ke stánku noví zákazníci, tak se tam vrátil, Čurinovi dal zpět mýdlo a ten jemu peníze a tak to šlo pořád dokola. Ten muž byl taková Čurinova volavka (lákal zákazníky).
Musím také vzpomenout na člověka, který se jmenoval František Kocourek a provozoval na ulici Veveří v blízkosti restaurace "U Šperků" (dnešní Lucerna) živnost písmomalířskou. Po návratu z kriminálu to šlo s Frantou rapidně z kopce. Již nepil, ale chlastal a nemaje peníze kajloval (žebral) na hostech pivo nebo rum. Jednou jsem ho zase zastihl U Kunců ve velmi špatném fyzickém stavu. Na mou otázku: Jak se máš, Františku, smutně odpověděl: "Je to špatný, piju ovocný". Každý notorický alkoholik ví, že když začne pít ovocný víno (tehdy stál 8,- Kč litr), tak je s ním konec. To Franta správně odhadl a brzy na to zemřel.
V Brně, stejně jako jinde, se také vyskytovali ctitelé stejného pohlaví. Nejznámějším homosexuálem v Brně byl muž, kterému se říkalo David. Pamatuji se, že jsem jednou šel se svými kámoši po Čendě (Česká), když jednoho z nás oslovil vysoký a štíhlý člověk a dlouho s ním rozmlouval. Kámoš nám potom řekl: "To je David, je to bukal." A tak jsem poznal další brněnskou figurku. Bylo nám tehdy 17 roků a měli jsme z toho velkou jundu (legraci). Nejvíce se David pohyboval v okolí tzv. hříbku. Hříbek byl kiosk, uprostřed náměstí Svobody, v jehož nadzemní části byla prodejna novin a trafika, zatímco v podzemí byly veřejné záchodky. Ty se staly štací brněnských bukálů. Kde jinde by hledali lepší místo k náhodným známostem, než - li přímo v centru města a v místě, kde má muž podobného zaměření k jinému muži tak blízko.
Brněnští elegáni
Nebyli to žádní "liboví frajeři", ale muži oblečení s vybranou elegancí, odpovídající jejich slušnému a solidnímu vystupování.
Na prvním místě to byl pan Ferdinand Formánek, který jako vynikající šachista pobýval často v kavárně "U Brychtů" na České ulici. Jednu nohu měl neohebnou, protože za války utrpěla průstřel. Pana Formánka proto oslovovali "pane rytmistře". Oblečen byl v dvouřadých oblecích, na nichž v náprsní kapsičce saka upoutával bezvadný kapesník, zastrčený s nedbalou a nenapodobitelnou elegancí. Ke každému oblekunosil švarcenberský klobouk a vypadal proto jako příslušník nějaké šlechtické rodiny. Rád jsem ho pozoroval v bufetu na náměstí Svobody, s jakou chutí a elegancí pojídá obložený chlebíček a zapíjí jej 1dcl bílého vína.
Jiným elegánem města Brna byl pan Ing. Cenek, muž subtilní, menší postavy, tmavé pleti a černých vlasů. Vlasy i opálený obličej měl vždy natřený tmavým olejem a proto působil cizokrajným dojmem. Byl vždy decentně oblečen, nápadný měl pouze klobouk typu diplomat, úzké kalhoty s vysokými manžetami a na míru šité boty z krokodýlí kůže.
Brněnské potápky
Asi okolo roku 1943 vzniklo v Brně zvláštní hnutí tzv. potápek nebo také potyšů. Byli to kluci a výrostci ve stáří okolo 18 roků, učni i studenti, kteří se vyznačovali zvláštním až výstředním oblečením. Jak taková potápka vypadala? Prvním předpokladem byly dlouhé háry (vlasy), sčesané přes temeno hlavy a končící ostrým zástřihem až nad límcem saka. Klasický potyš měl na hlavě černý plstěný a široký topr (klobouk), umně naformovaný zepředu do výšky, která dozadu rychle ustupovala a končila až u horního okraje široké stuhy.
Šolna (oblek) měla sakl (sako), který sahal svojí délkou téměř až ke kolenům, měl úzké dlouhé klopy, záda byla ozdobena páskem, tzv. dragounem a měla často přemnoho různých záhybů s množstvím knoflíků. Sakl se zapínal na jeden knoflík, umístěný hodně nízko nebo na tzv. vozejk, to byly dva nitěmi spojené knoflíky, které se prostrčily dvěma naproti sobě umístěnými zapínacími otvory saklu.
Nohy potyše vězely v úzkých rourkách (kalhotách), jejichž šíře dosahovala nejvýše tak 17 - 18 cm. Délka rourek dosahovala jen ke kotníkům tak, aby bylo vidět pestrobarevné ponožky, nejčastěji laděné do bordó červené barvy. Poněvadž o ponožky byla také nouze, barvili jsme třeba šedé ponožky barvou "Duha" na pestrobarevné. Duha byla tehdy populární barva, kterou reprezentoval slogan: "Barva Duha, šatů vzpruha".
Jako obuv užíval potyš tzv. šneky nebo pekle. Byly to boty nápadné barvy, opatřené silnou korkovou podrážkou nebo podrážkou z gumy pneumatiky.
Pod saklem nosil potyš hemdu (košili) s úzkým kráglem (límečkem), na kterém byla uvázaná uzoučká pinta (kravata). Zimní plášť, nebo převlečník tzv. jóžl, měl hodně vycpaná ramena a velké nakládané kapsy s kapsičkou na levé straně horní části.
Dívčím protějškem potápky, potyše, kábra nebo také potapěče, byla Kristýnka, jinak Kó, kočka,kocór, labzda, šiml nebo kůň. Nejvíce se ujala přezdívka kůň, říkalo se: Mám lajvont koňa (mám dobrou dívku) nebo: Du večer za koněm. Krystýnky byly oděny do kostýmového obleku, který měl kratičkou sukýnku hodně nad kolena a dlouhé sako, které se téměř krylo se sukní, doplňkem byly černé punčochy se švy (tehdy ještě denní punčochové kalhotky neexistovaly). Pedále (boty) byly lodičkového tvaru s vysokým šteklem (podpatkem), střih kostýmového kabátku s množstvím knoflíků byl totožný se saklem. Na ruce měla Krystýnka kódr(prsten), v uších óringle (velké náušnice). Přes rameno měla přehozenou kabelu na dlouhém, koženém pásku. Kabela dosahovala až ke krajnici sukně. Na hlavě seděl plochý klobouček, opatřený širokou střechou.
Ukázka mluvy potápěk a Krystýnek byl popěvek tohoto znění:
Večer pod starým kandelábrem,
jsem stála sama se svým kábrem,
on se mě na pedále díval a chválil šólnu mó.
Pak zapálil si ameriku,
tu jednu vonó Lucke striku
a řekl mě ahoj má Máňo, odcházím za jinó.
Kódl můj drahé, zlaté Kódl,
já mám dneska velké módr (hlad),
hercna (srdce) má mě jak zoncna (slunce) brenčí (hoří).
Zas vrátí se můj zlaté Kódl
a na prst navleče mě kódr (prsten),
po štatlu (městě) zas mózovat (chodit) budem, do Flédyny pudem.
Flédyna byla brněnská lidová tančírna "U brněnského netopýra" na Nové (dnešní Lidické) ulici.
Flédrrmaus = netopýr, od toho odvozen lidový název Flédyna, Fléda.
Mezi brněnské figurky a osobnosti podzemí patří rozhodně Radovan Soudek, zvaný SUD, ve škole SAD. Poznáte jej na ulicích v centru i na okrajích Brna snadno: Červená montérková blůza, dlouhý vlasy, širší tělo, vousy, holinky, na zádech velkej batoh s foťákem, stativem, kamerou, světlama, kramle na zvedání poklopů při průzkumech, pití a tatranky. Je známý jak v terénu, tak v archivech. Tam i tam v těch nejintenzivnějších letech stále pátral, především po dalších krytech. Neuvádím jej tu z nějakého výsměchu, ale naopak, se vší ctí, protože on byl jediný, kdo daleko nejintenzivněji dokázal pátrat, ptát se lidí a ještě to zrovna natáčet na kameru. Já chodil podobně vybavený, jen bez té kamery... kde ty časy jsou......
Podobné, vždy něčím charakteristické jedince lze v našem rodném štatlisku potkávat i dnes. pro pobavení se pokusíme decentně tento seznam aktualizovat, prosím tímto o zaslání fotek a popisu, umístím je sem.
ZPĚT o stránku
Pokud víte o starém sklepu, krytu, paranormálních jevech, silových místech, >>> kontaktujte nás...
Pokud chcete změřit škodlivé geopatogenní a psychosomatické zóny, elektrosmog přesnými přístroji do 18 GHz, nebo termokamerou zjistit tepelné úniky z neznámých prostor, nabízím Vám osobní služby >>> www.elektrosmog-zony.cz
Pokud se více zajímáte o staré chodby, navštivte náš odbornější web: www.starechodby.cz
webmaster, texty a foto: Kamil Pokorný
© 2002 - 2022
Již přes 20 let bádání, lezení, focení, psaní a programování pro vás :-)