Pískovcové kryty pod Bílou horou

Text a foto: Kamil Pokorný © 3/2008

I pro skalní nadšence všelikého podzemí jsou mnohé brněnské lokality naprosté tabu. Není jednoduché zjistit, kde se přesně podzemní prostory a zejména úkryty nacházely, natož se tam dostat. Původní vchody jsou dávno zasypány a o tom, že se tu někde něco nacházelo, ví s nepřesností už jen hrstka velmi starých lidí. Mezi takové lokality patří Bílá hora v Brně.

Tento vstup buldozer zahrnul koncem března 2008

Dá mnohdy nepředstavitelně veliké úsilí, objevit to, o čem pamětníci hovoří. Další potíž je, aby vás do zjištěných prostor na soukromém pozemku pustili. Když už vás majitel pustí, tak pod slibem, že to zůstane jen a jen u vás a nikdo další se o tom nedozví, protože on není zvědavý na hordy zájemců. Tak to bylo i v případě rozsáhlého pískovcového labyrintu pod Bílou horou.

Majitel šel zavřít psy a nás s kamarádem zavedl k nízkému vstupu. Sestoupili jsme několika schody po položených cihlách téměř pod úroveň vstupu. Pískovcová chodba byla pod schody kdysi obílena vápnem. Vpravo směrem k ulici vedla do nevelikých prostor a bez pokračování. Vrátili jsme se několik metrů ke vstupu a pokračovali dále chodbou vlevo.

Velmi mne překvapil rozsah tohoto labyrintu, i jeho umístění. Délku labyrintu lze odhadnout na minimálně 80 metrů. Překvapil mne i nezvyklý profil chodeb vytěžených bezesporu ručně, v hrubém pískovci. Prostory se za války hloubily ručně a narychlo. Bylo potřeba vybudovat úkryty pro širokou rodinu a přátele, sousedy, a tak během snad jen několika víkendů za pomoci a střídání se všech, vznikl takový labyrint.

Profil chodeb je nižší, aby se ušetřila namáhavá práce při těžení, a tak nezbývá, než jít v úzkých prostorách většinou v uctivém předklonu, což po půl hodině způsobí, že je vám v těchto těsnějších prostorách značně horko. Kličkujete různě se stáčející hlavní chodbou, z níž se větví jako chapadla medůzy postranní chodbičky a slepé výklenky, mnohdy s vyhloubenými sedátky - původní prostory, kam by se schovali lidé, snad před nálety. Hlavní chodba překvapivě klesá a stoupá, je nepravidelná a to vše byl nejspíše záměr. Kolik lidí se sem mělo vejít v případě ohrožení? Vydržel by tento pískovec hrubého zrna nějaký nálet, tlakovou vlnu?

Procházíme dále po občasném vydýchání, opatrně a s úctou. Snad projdu, snad ještě klenba vydrží. Není ani kruhová, je plochá, ale snad ještě chvíli vydrží a nesesype se. Hrubý písek by se hrabal dobře i rukama, kdyby se to zavalilo. Ve stěnách jsou často vidět silné svislé rýhy – snad tu byly původně nějaké trámy jako dřevěná výztuž, po té však není ani památky, nikde ani jediný trám nebo prkno. Zkusili jsme do stěny rýpnout rukou – do stěn můžete malovat. Jenže kolik písku by musel člověk prohrabat k povrchu? Nad námi je minimálně tři až pět metrů takovéto masy písku. Východů je tu vidět několik po celé délce labyrintu, ovšem zavalených. Zbyl jediný. Tedy v době, kdy jsme se tam ještě dostali.

Přicházím ke křižovatce, dám se pravou chodbou a ta mne spirálovitě vyvede vzhůru nad onu křižovatku, na konci je vyhloubené sedátko. Vzduch je tu všude dobrý. Klesám spirálou zpět a volím druhou variantu, po několika klikatých zatáčkách se nejspíše vracím na místo samé. Po dalším projití zjišťuji, že tu navazují na sebe tři okruhy chodeb a skoro začínám váhat, kterou že jsme sem přišli. Zajímavé pocity umocňuje naprosto tlumené hrobové ticho. Po dřívějších zkušenostech se však rozliší ta správná chodbička a vracím se celou spletí několik dlouhých minut, spíše desítek minut zpět k východu. A pak ještě zpět kvůli focení, a znovu nazpět. Poletovat sníženými chodbami s batohem, světly a foťákem je náročné, ale za ty jedinečné a vzácné záběry to stojí.

Uplynulo několik let, kdy jsem s kamarádem slib majiteli pozemku neporušil a nikomu jsme o labyrintu pod Bílou horou neřekli. Když jsem letos na jaře šel víceméně náhodně kolem, zjistil jsem, že vstup do krytu, původně za dřevěným plotem s hlídacími psy, se nyní nachází již mimo plot, byl jsem překvapen. A ještě více tím, že kus svahu, kde se labyrint nacházel, byl odebrán buldozerem. Protože původní oplocení pozemku bylo posunuto, byl volný vstup ke vchodu krytu. Vchod se tu ještě nacházel, ale cítil jsem, že to byl snad dárek shůry, abych se ještě naposledy do labyrintu mohl podívat, protože to vypadalo, že po víkendu se akorát pustí buldozer do místa, kde je vstup. Neváhal jsem a začal domlouvat blízké nadšence, aby se tam se mnou ještě podívali. Zvládli jsme to jen jednou, a také trochu znova nafotit. Za několik dalších dní, když jsem se šel podívat jak stavební práce pokračují, vchod do chodeb byl již zasypán…

Několik vzácných záběrů:

Chodby úkrytu byly úzké "na projití"

Místy se chodby větví

Tu a tam jsou boční místnosti

Kačka usazuje foťák na výklenek

Členitá spojovací prostora s odbočkami

Zajímavé jsou různé profily

Jirka ve vedlejší místnosti

Já za stěnami v třetí místnosti

Vrstvy písků jsou fotogenické

Jakési police v této chodbě nás velmi překvapily

Jirka s Kačkou relaxují po svém / Kdosi kdysi chtěl asi omezit vstup dál

Jsou tu kouzelné záběry i bez násvitů...

Věčná škoda, že lepší záběry s násvity a stativem se tu již nepořídí...

Publikováno také v měsíčníku Newexpress, 4/2008.
Prosíme pamětníky, kteří se pamatují na různé kryty, budované v místech původních písečňáků, i jinde, aby nám pomohli a poskytli informace...