Dá mnohdy nepředstavitelně veliké úsilí, objevit to, o čem mnoho pamětníků hovoří. Další těžkou fází je, aby vás do zjištěných prostor na soukromém pozemku pustili. Když už vás pustí, tak pod slibem, že to zůstane jen a jen u vás a nikdo další se o tom nedozví. Tak je to i v tomto případě.

Velmi mne překvapil rozsah tohoto labyrintu, i jeho umístění. Překvapil mne i nezvyklý profil chodeb vytěžených bezesporu ručně, v hrubém pískovci. Profil je nízký, aby se ušetřila namahavá práce při těžení, a tak musíte jít v úzkých prostorách většinou v uctivém předklonu, což po půl hodině způsobí, že je vám v těchto těsnějších prostorách značně horko. Kličkujete různě se stáčející hlavní chodbou, z níž se větví jako chapadla medůzy postranní chodbičky a slepé výklenky, mnohdy s vyhloubenými sedátky. Hlavní chodba překvapivě klesá a stoupá, je nepravidelná a to vše byl nejspíše záměr. Kolik lidí se sem mělo vejít v případě ohrožení? Vydržel by tento pískovec hrubého zrna nějaký nálet, tlakovou vlnu?

Procházíte dále po občasném vydýchání, opatrně a s úctou. Snad projdu, snad ještě klenba vydrží. Není ani kruhová, je plochá, ale snad ještě vydrží. Hrubý písek by se hrabal dobře i rukama, kdyby se to zavalilo. Jenže kolik by jej musel člověk prohrabat k nějakému okraji nebo povrchu? Nademnou je minimálně tři až pět metrů takovéto masy písku. Východů je tu vidět více po celé délce labyrintu, ovšem zavalených. Zbyl jediný.

Přicházím ke křižovatce, dám se pravou chodbou a ta mne spirálovitě vyvede vzhůru nad onu křižovatku, na konci je vyhloubené sedátko. Klesám spirálou zpět a volím druhou variantu, po několika klikatých zatáčkách se nejspíše vracím na místo samé. Po dalším projití zjišťuji, že tu navazují na sebe tři smičky chodeb a skoro začínám pochybovat, kterou že jsem sem přišel. Zajímavé pocity umocňuje naprosto tlumené hrobové ticho. Po dřívějších zkušenostech se však rozliší ta správná chodbička a vracím se celou spletí několik dlouhých minut, spíše desítek minut zpět k východu. A pak ještě zpět kvůli focení, a znovu nazpět. Poletujete chodbami s batohem, světly, v ruce stativ pro nasvícení i samospoušť, foťák, světla, blesky, ale za ty jedinečné a vzácné záběry to stojí.

Potěšte své oko, více tentokrát nepůjde. Slib je slib a to, že jsem se rozhodl pro vaše potěšení sem několik fotek na nějaký čas umístit, je až dost. Ctí to a nedoví se o tom nejbližší členové našeho sdružení, natož kdokoli jiný. Díky za pochopení.

Několik záběrů pro představu:

Vstupní chodby obíleny vápnem...

Na čas využity jako sklep pro brambory